Jdi na obsah Jdi na menu
 


Doteky múzy, inspirace, úvahy

                                         INSPIRACE

Je možná zvláštní co všechno lze za slovem inspirace skrývat.Inspiraci hledali malíři,hudebníci,velcí myslitelé,sochaři i básníci,nebo spisovatelé. Pro mne to je především časté zamýšlení,jak nad sebou,tak i nad okolním světem.Někdy,je možno vypozorovat,jak se objevují v mém vyjadřování,dnes již archaická slova,jimiž jsou opsané myšlenkové obrazy dané úvahy.Ony archaismy se,ale snažím,omezit na minimum.A to proto,aby se to,co je možno snad nazvat básní, prózou,krátkou esejí,jindy snažným pokusem o pouhé zaznamenání,zachycení poeticky laděné, zrovna prožívané chvíle,nestalo již pro čtenáře více či méně nesrozumitelným.Někdy,se však na vás taková slova doslova hrnou a nelze si je vybírat jako z plných regálů v supermarketu. Také bych nerad nikoho  kopíroval,či jen napodoboval.Je to tedy můj způsob,jak myslím,cítím.Přesto se snažím ono popisování prožitků,přizpůsobit dnešnímu vyjadřování.Je zde tedy jakási esence mého vnímání bytí,vnitřního i vnějšího pohledu,na okolní svět. Inspirace,kterou se zrovna v dané chvíli,jen snažím postihnout,než zase zmizí,kdesi vprostřed vesmírných hlubin.Často se odkudsi samy vynoří a touží,aby byly zapisovány. Takové inspirativní okamžiky,je možno nazvat i jakým-si popisem,putování v bludišti dnešního světa.A tak doufám,že Vám nic nebude bránit,si něco z toho,co zde spisuji, odnést,což bych byl i rád,neb psaní pouze pro sebe,je jen šuplíkovou databankou.Tak doufám,že porozumění je zde a vám ať se lehko čte.

..................................................TÉMATA....................................................

 I.II.III.VI.V.VI. VII. VII. IX. X. XI. XII. XIII. XIV. XV. XVI. XVII. XVIII. XIX .XX. XXI.... XXII.XXIII. XXIV.XXV.XXVI.XXVII.XXVIII.XXIX.XXX.XXXI.XXXII.XXXIII.XXXIV......
XXXV.XXXVI.XXXVII.XXXVIII.XXXX.XXXX.XXXXI.XXXXII.XXXXIII.XXXXIV..............

                                                         I.

Na hladinu řeky slunce nasypalo do vln plné hrstě blyštivých zrcátek a řeka plyne a unáší je do dáli než slunce zapadne.Tak i my tancujem s vesmírem,se zemí tanec harmonické extáze pokud hledíme,aby naše činy byli v souladu s vesmírným řádem.Buďme ochotni děkovat za tento pohyb,ať naše vděčnost a láska objímá celý svět.Naše myšlenky jsou plující lodí do mnoha směrů.Častokrát připlouvá ku břehu a zase po chvíli opět odráží od mola a vydává se k novým cílům.Řiďme moudře tuto loď a nenechme se strhnout silnými podvodními proudy,abychom se nestali duchovními ztroskotanci a nestali se podobni bezvládně unášené ořechové skořápce jenž je vydaná vlnám napospas.Buďme bdělými směru,kam se ubírá naše mysl ve svých cestách,abychom se nestali obětmi chycenými v jejích sítích a neztráceli čas,který máme k tomu,abychom objevili kořeny moudrosti a našeho lidství.Nepadněme do malosti a stupidnosti myšlení,vnímejme to co není ještě vidět,ale cesta i plody jsou již zřejmé .Odhalme podvod a klam a nalezneme v tichu skrývající se konečnou pravdu .Pravdu o sobě i světě kolem nás-pak nalezneme posvátný pramen života našeho Bytí,pravou skutečnost a podstatu všeho a tedy i nás samých a přesto se nevydělujme,ale nalézejme soulad se vším.Je to hledání souzvuku s celým vesmírem.Buďme jako dobře vyladěné varhany,kde jsou jednotlivé píšťaly společně sladěny navzájem,aby se celým světem jako chrámovou lodí s nebesy nad hlavou linula melodie plná duchovního vyzrání.Jďeme cestou plnou vědomostí o posvátnosti a jedinečnosti každého okamžiku,který zrovna prožíváme.Žijeme jako lidstvo v námi vytvořených rezervacích společenských konvencí,hodnot a svých vlastních představ a přesvědčeních.Zpřetrhali jsme vazby se zemí,se vším živým a zem je plundrována,vidinou peněz.Je to doba plná dravců,lidských predátorů,kteří jako z uchvácené kořisti rvou ze země vnitřnosti a život z ní pomalu uniká.Svět hledá zisk bez ohledu na to co bude.Silnější,neboli asertivnější urvou pro sebe vždy větší sousto,ale za jakou cenu?Touto cenou bývá častokrát láska a  ohleduplnost,lidskost,mírnost ducha,je to za pokoj v sobě i soulad s druhými.Máme snad být na co pyšní?.................................................................................................................................. .Pro mne bylo vždy cennější duchovní smýšlení,ono bohatství ducha spojeného s moudrým nazíráním na okolní svět a věci v něm a přesto si uvědomuji kolik toho zbývá zpoznat a že mnohé věci mi bylo dáno prožít díky milosti shora,neboť mi ony prožitky s určitými danými schopnostmi byly ač uběhlo již od oné doby pár desítek let,stále dávají mi sílu a přesvědčení že jdu cestou,která je pro mne tou pravou a neměnil bych neboť ve světě dobrého stále více ubývá a dobré vlastnosti vymírají stejně rychle jako chráněné druhy zvířat či rostlin.Cenných věcí a lidskosti je čím dále méně a svět nemá mi co nabídnout.A přesto je i dnes možno potkat dost slušných a duchovně smýšlejících lidí.Kdo chce najít  ten nachází.Osobně si co se týká duchovních věcí,neustále uvědomuji,že toho čehož jsem poznal je pouhý zlomek,ale přesto cennější než cokoli jiného.Je to lepší nežli si myslet že toho vím již tolik,že vlastně vím už všechno a asertivita je klíčem k úspěchu a možná i je,ale pouze ve světě jenž si neuvědomuje,nebo ani nechce vědět jak se jeho dnešní rozhodnutí a činy promítnou do budoucnosti.Jako lidstvo žijeme v námi vytvořených rezervacích společenských konvencí a vnámi vytvářených představ a přesvědčeních o tom,kdo jsme.Víme kdo jsme?Možná,že známe číslo konta,nebo tak jako v kocentrácích si pamatujem dnes rodná čísla kdesi v šuplíku máme pár fotek z dětství,dovolených,víme jakou školu jsme vystudovali či čím jsme se vyučili a jako kouzelník vytáhne králíka z rukávu my vytáhneme pár omšelých vzpomínek z nichž se nám podaří vystavět jakéhosi kostlivce toho co tedy jsme.Zeptejme se sami sebe, není toho co o sobě víme žalostně málo?Mnohým se zdá a sami se o tom již předem přesvědčují,že návrat ke skutečným hodnotám,našim kořenům není již možné a vlastně ani pro dnešní život praktické a i kdyby přeci ano tak kde na to vzít vůbec čas.Na to hledejme odpověď sami u sebe,nalezněme ono své bezedné propadliště času.Zeptejme se například jakto,že jiní mají na tyto věci čas a my ne.Když se člověk rozhoduje pro to či ono,vždy si klade otázku co z toho budu mít,neboli jakou to pro mne má cenu a pak se také jedná o ochotu se zamyslet čemu věnujeme určité části dne.Pokusme se nyní propátrat alespoň zlomek z toho, kde trávíme a u čeho většinu času každého dne,co bychom byli schopni si odepřít a onen čas pak využít smysluplnějším způsobem.Jedním z hlavních doslova žroutů času bývá televize se svými telenovelami a dalšími nehodnotnými filmy.Jsou to dvě nebo tři hodiny co u ní sedíme a tupě hledíme na obrázky a reklamy například na úžasně účinný prací prášek,nebo tyčinku bez níž bude váš život k ničemu atd.?Dále to může být i náš dobrý kamarád počítač,kde mladší hrají různé hry,druzí bloumají po internetu,jiní jsou uvězněni chatováním.Stejně jako u telefonu i zde platí chronicky známé.Je to dobrý sluha,ale špatný pán.Dalším osidlem je pro některé doslova rozprostřené pletivo,hospod a barů,kde se vedou pivní debaty,nebo hraje kulečník,fotbálek nebo stále více se množící různé druhy hracích automatů.Vezmeme-li si i pouhé čtení novin,které nás můžou tak akorát naprdnout svými zprávami o tom,kdo si co a za kolik koupil,zvláště nemáte-li zrovna zaměstnání,nebo pokud jej máte,tak kolik vám chybí do celostátního průměrného platu a o množství přesčasových hodin chceteli jej dosáhnout,kdo kolik a za co bere,kam směřuje svět kolem nás,nebo země v níž žijem.Plně si uvědomuji,že každý z nás je jiný,každý máme svou individualitu a také věřím,že sami zjistíme,kde nás bota nejvíce tlačí a pokud budem chtít vidět alespoň trochu více světla a jsme jsme schopni i ochotni udělat změny  tak přehodme výhybku tím lepším směrem.Nebuďme jako bezhlavé stádo s nímiž druzí manipulují.Buďme sami sebou a věřme si.Stojí to opravdu za to.Na závěr této úvahy uvedu jen dodatek,,kdo hledá najde",------,,pokud si budeš věřit,pak nebude síla jenž by ti v tom co se odhodláš vykonat zabránila,jedině že by to snad sama smrt byla,která by člověka znenadání navštívila".........a  pro mne to znamená osobně,že pokud budu žít a  mít co říci pak  budou do této rubriky celkem pravidelně přibývat nové a nové příspěvky a tak  již na úvod by to stačilo.Přeji vám příjemné čtení.

                                ========================                                                                                                                                                                                                                  II.                                                        

                                                                                                                                                                    Tma se rozlila po kraji jako černé kafe,stojím na okraji propasti kam co bezhlučný vodopád,temnota do hloubi strží tiše padá.

                                                                    ===========

Nejvíce krádeží obrazů se neděje v ermitážích,ale v naší mysli spolu se vzpomínkami,které se pak kdesi na burze levně prodávají.

 

Mám v sobě sychravo jsem co dnešní den,šeď zakryla mi výhled na slunce, v duši je plačtivo a na dno mé duše padá déšť.Jsem znaven životem a ze své kobky hledíc ze tmy do světla pranic nevidím,snad až si oči zvyknou,objevím lásku beze jména i bez tvaru,pocítím ji co paprsek slunce po ránu.Někdy si připadám prázdný co sklenka od vína,avšak na dně mém zůstane vždy trochu sedlina,tak jako když z hroznů lisovaných do podoby moštu se na dně poháru usadí  rmut.

                                                    =======

Samota dozrála co planá jablka.Květy sakur padají zlehka co sněhové vločky k zemi.Usedni příteli můj k šálkům čaje jenž vůní jasmínů voní,rozpravějme si spolu,nežli na cestu se opět oba dáme,obohaceni příběhy toho druhého a s čajem v sobě,s přátelstvím v srdci jímž se přijímáme,kdy čas zapomněl popojít o kousek dál,zastavil se co ticho které samo sebe pouze vnímá a pak zase kráčí,ale květy sakur padají k zemi stále a stále dál.

                                                                ===============

Jsou oči v jejich hloubi se ztopíš a jiné zas mělké,že vrabci v nich sotva smočí si svá peří.                          

                                             ==============

 Na mlatě již cepy dozněly a plevy vítr v dál odnesl a na stole semleté obilí přeměnilo se v voňavý chléb sváteční.Je po dušičkách a na hrobech blikají plameny svíček poslední.Tma sedí za okny,jak hladový pocestný,však na stole je též rozžhnutá svíce,tak jako na hromnice a proto nejde dál. 

                                        ==================

Cítím se co mnich jenž neplete se do světských věcí,neb klidu to nepřidá a co zloděj spíše tento svět ukrádá ze stolu,oltářů Bohu posvátných obětin.

                                                    ======================

Verše či básně nebo části prózy pomalu se rodí,silnější či slabší konstituce jsou,však v jednotu zrozeni,co dusot koní a tep srdce mého v nich zní.Poslechnout si bláznovství druhých nás mnohdy pozvedne či k lásce naladí.Blázen i trubadůr neví co druhé zrovna osloví a tak píši dál a dál.V každičké kapce krve mé jakoby sladké fíky zrály a neslyšné tóny písní se ve verších mých srdcí vašich snad i dotýkali.Proto píši dál a dál,ptáte se mne PROČ neodpovím,neboť to ani já sám nevím snad pro radost či lásce k vám.

                                              ============

 

Již z dáli cítím pach nádraží,natřených pražců,vůni perónů osamělých a kolejí co mizí v dáli.Stejně jako ranní slunce otevírá doširoka své paže by zemi
celou obejmulo,tak činí i tma,když večer nastane.Ptáci ve větvích umlknou a sítě pavoučí za noci v záři nádražních luceren utkané,ráno se oblečou v křišťálový šat.

                                                        ===================

Na náhrobky padá zlehka sníh,již jsou na nich pěkné čepice,to aby mrtvé uložené v hrobech nezáblo.

                                                           ================

Srdce je zpřetrhané co stará rybářská síťsušící se na pobřeží,kdo ji zalátá jako natržené kalhoty,když jsme lezli co kluci do zahrad na třešně.

                                                            ==================

Zravím tě podzimní čase,paběrkuji na poli tvé přízně poslední zlatavé paprsky babího léta,kdy zem po dešti voní,dříve než přijde zima až listí se zbarví do ruda,zbrocené coby krví poutníků a prvních mrazíků.

                                                         ===================

Uprostřed tmy ze zrcadla nahmatáš jen zbylý rám.Podobu mou spolkla tma, ve tmě není zrcadlení,nemám tváře,ztratil jsem se sobě sám,jen kroky slyšeti jsou,hraji si na schovávanou,dříve než přijde ráno,pak znaven tou hrou padnu,neb od včerejška mám rozestláno.

                                                           ´=================

Cítím,že čím více stárnu tím snad o něco zase mladší jsem a tropím zas blbiny co za mlada.Co je to stáří?Jen pár vrásek na čele a u očí,které se stále smějou světu a vykouzlí zas nějakou tu čertovinu.Od stejně starých věkem však slýchávám jaké problémy zas mají a jaká je to dřina za ten nuzný plat.Chápu je a rozumím jim vždyť živil jsem se doteď také rukama a proto se jim nesměji,to jen světu co zavřít mi chtěl k mládí vrata.Vždycky je někde skulina,ale lépe se to ze staroby k mládí chvátá.Žít  zase svět plný klukovin a jak si zrovnavzpomínám za rok a půl mi bude padesát a chovám se co mladí:jakpak se máte slečno,nebo snad již paní?Nebuďte smutná vždyť všechno vás ještě čeká tak vykouzlete pro mne alespoň malý úsměv,to je ono,to vám sluší a já vám za ten ůsměv děkuji,budete pro mne dnešním sluncem plným jasu,neboť když by mne přepadlo náhodou trochu smutku vzpomenu si na vás.Jsem jak utržený ze řetězu,ale co s tím teď nadělám  nevím asi Nic.

                                                        =================

Lásko,lásko má volám tě,kde jsi?Snad neodplulas mi  po řece s tajícími ledy,snad ses neroztála co sněhová vločka pod prvním paprskem jarního slunce,nebo snad tvůj hlas mne každeho dne zdraví z ptačích hrdélek co ve větvích z větve na větev  písně své preludují a v korunách stromoví,kudy jsme chodili,vesele tančí.Radují se z jara,ze života,co kolem kypí jako sladká krupicová kaše a stejně bych chtěl i já zpívat a tančit pod rozkvetlými jabloněmi.Kampak ses schovala má malá Popelko,volám tě,ozvi se lásko, snad uslyšíš mé volání moji steskem zkrušené duše,její hlas.Ozvi se stále máme ještě čas.

                                            =============

 

Jak váleční veteráni se hodinové ručičky, hodinu za hodinou plazí po ciferníku kostela,přibližují se k ránu pomalu,ale stále víc a více po zmrzačených pahýlech svých rukou co poslové času.Jsou jako první maratónec, jenž zprávy které mu byly svěřené,předal a poté padl k zemi mrtev během.Hodiny poběží však stále,pokud starý kostelník opět natáhne jejich hodinový stroj a kolečka se znovu roztočí jak perpetum mobile.Dokud mu jeho stáří dovolí vystoupati vzhůru až do věže,kde je mezi koly ukryt za trámovým,mezi zoubky čas.Čas rození i umírání,čas kdy se střídá jako hradní stráž den s nocí.

                                                       ======================

Nemám skutečného jména,ani jej neznám,nemám skutečné podoby,jen vím,že Jsem,že mohu býti čímkoli,vánkem,duchem lesa,ukrytý kdesi v kameni podél cesty i v kůře stromů,kam zamilovaní píší v prostřed vyrytého srdce svá jména,prý navěky,já však vím,že jen do té doby než padne pilou lesníka,nebo samým stářím.Jsem rosou na stvolech trav lesních palouků, jsem zářící máslovou lampou na buddhistickém oltáři co září mihotavým světlem a kde se line z santalových tyčinek vůně,která proniká v mnišská roucha.Vím,že byl jsem v minulém životě lámou jenž předkládal obětí na oltář,však neznám dosud svého jména,ni kláštera kde jsem žil s sedmdesáti dvěma mnichy pospol, jen vzpomínám,že za mnou ve dvou řadách sedávali.A klášter ten byl možná již dávno pobořen,když Tibet byl s mnichy i mniškami povražděn,moderní selekce,barbarství,neůcta a hrůza když v onen kraj vtrhla  ta lůza a byly v ten kraj co semena bolševníku zasety jiné mravy,kulturní bohatství stejně jako kláštery zbořeny,co plevel na poli z vůle pronikajícího komunismu  rozkazy pohlavárů byly splněny davy tupých hord.

                                                    =========

Na řece se vytvořila ledová krusta a doma na stole voní reveňový koláč posypaný drobenkou,vůně se šíří kolem i do skulin staré kredence,do závěsů a i do našish vlasů nasákla se co vůně rumových kuliček a úlů co dělala mamička má spolu s věnečky a kočičími prackami,lineckými rohlíčky a horou pusinek,takových co se lepí na patro,nejlepší jsou vždy od maminky stejně jako její máslové dorty co doteď peče s láskou,někdy jen tak,jindy k narozeninám,maměnka moje zlatá.Třpití se pro mne a září co na nebi hvězda.Dokud žije má matička,svět je pro mne prosluněná stráň.Vím to i že žije já matku ,její lásku jakou můžou mít jen ony,cítím za všech rán,každého dne i jeho sklonku,kdy na počest její pozvedám vína rudého sklenku,ať života plnost jí dává stále Bůh.Toto je čas dojetí a lásky i lásky Boží co matky mé poslední než přijde objetí.Pak nastane konec světlých rán,neboť tak jak já vnimal přítomnost její,podobno tomu je snad přijímání podobojí.A proto pozvedám onen kalich lásky k poctě Boha i matky mojí.

                                              ===========

Někdy lovím v bezedných hlubinách,když vé své duši nalézám bezbřehé hranice smutku,nejhůře se hojí fraktury našich srdcí,je to jakoby někdo zurážel v našich útrobách křišťálové krápníky plné třpytu,zhášel poslední z uhlíků dohořívajících v naší duši,krvácení vlásečnic zdevastovaného srdce,jenž se podobá puklému kameni podél cesty.

                                            ===============

Listí na podzim padá co z jara daně do bezedných truhlic státu,stejně rychle seschnou a slehnou a je ještě zapotřebí další dotací,aby se mohli zacpat díry po vypadlých sucích,které ve stěnách jejich paláců jsou,aby pánům netáhlo na nohy,neboť již bude končit zase topná sezóna.Jejich truhlice je děravá co měšce výběrčích,nebo snad jak kapsy oděvů zvětšelých prožrané od molů.

                                          ================

Hudba v srdci mém zní,z partitury srdce mého čte starý varhaník, chorály, fugy,oslavné hymny co ukryty jsou kdesi ve mně jako skryté poklady plny tajemství zádumčivosti a tajemství. Ójakmilujihudbu,Bacha,Vivaldiho,Telemana,Händla,Verdiho, i Mozarta v jejichž hudbě je jásot,krása,lehkost i zádumčivost a posvátnost plná oddanosti do vůle Boží. Neb přišli-li jsme na zem nazí,pak kterého daru jsme nedostali?

                        ============================

                                                        III.                      

Ve spěchu hledat moudrost,marné jest,to je jak při jízdě v útrobách  pendolína vidět na louce květy kvést.To je jak když do bryčky zapřáhnuvši si koně a na půl cesty je prostě schvátíš, uženeš,pak zůstaneš  na půli své cesty stát a zastihne tě silný lijavec.Na lbi tvé kapky deště vyťukávají pak rytmus jak na tympán,kam poděla se tvoje hrdost-opuštěn jsi-li uprostřed cesty jako pyšný a nelítostný pán.

                                           ============                                                Na náhrobcích kamenných o dušičkách nejvíce svící plane a než jedna z nich dohoří,zdáli se zdá,že na náhrobcích hoří. A mihotá se to světlo sem a tam, plouží se kam zrovna vítr vane než pohasne toho světla jas a poslední slza vosková na náhrobek skane.

                                         ==============

Za letních večerů si chrousti v korunách stromů pochrupují,poté co znaveni jsouce letem v nichž tiše spočinuli.Krovky jejich se urovnali a na zádech jsou vidět jen pruhy.

                                      ================

Pakli,že tichý šepot a houslí hlasu slyšíš,pak umlkni ,alespoň na krátký čas tvůj hlas oněmí, když rozjímáš....

                                               ============================

Jdu lesem a osten ostružin prchlivý mne šlehne přes lýtka,jako ostré katany lesa břit a zanechá alespoň na tělu mém krvavý šrám oněh lesních samurajů.

                                                ========

Zrcadlo s námi hraje prapodivnou hru.V jeho odrazu nás činí den za dnem staršími více a více,rychleji nežli bychom sami chtěli.

                                               =========

Usedám k šicímu stroji značky Singer a šiji,když tu přetrhne se nit,tak jako když uprostřed věty dojdou ti slova,co v konvici když zrovna zaléváš si kávu voda a nevyřknuté uvízlo kdesi v meziprostoru.

                                   ====================

Boží hlas mne vábí,co vábnička lovce,dobrovolně se za hlasem svého srdce vydávám.Tkví nablízku anděl můj strážný,seslaný z nebeských výšin,slyším nebo spíše cítím jak mne provází a chrání Boží andělé.Sklízím sladké hrozny z nebeských vinic,díky dobrodiní shůry Otcem dané,prostřednictvím Krista na mne seslané.

                                ======================

                                                      IV.                                                                 .Obnažen jsem,vítr šaty mi odnes do dáli a první mrazík tělo mé svými zoubky okusuje,dříve než přijde jeho starší bratr,jež pokryje tekoucí řeku ledovými kramy,od břehu ku břehu led se rozpíná a venku,již krutý je mráz, až praští a tělo se chladem tím rozechvívá.Krev v mých žilách zatím však   stále šumí co v podzimu osiřelý jez.

 

                         =========================                                          

 Projdi skrze bránu duality,až ji projdeš zeptej se kdo zůstal za jejími dveřmi.

                                     ==================

Buďsám sobě mudrcem,jenž se o nic nesnaží a nic nevlastní,neboť vše pro poznání opustil-pak pravda je mu vždy na nadosah.

                                         =============

Můžem mít srdce i duši perforovanou na mnoha místech,jako starý pergamen a vědět,že rány se jen tak lehko nám nezhojí,kdopak může vůbec změřit velikost bolesti co v sobě cítíme,hořkost v srdci zasazenou,rozrůstající se jako bolševník podél námi prošlých cest.A přeci to nevzdáváme a pereme se s životem i jeho útrapami co dávní reci,kteří vyšli do bitev a vrátili se s písní na rtech a radostí v srdci a silní i na duchu.Nedovolme nikomu nám vzít tu radost,neboť je námi poctivě vybojována a ať se naše srdce nestane kamenem,věřme si že to vše ustojíme,zvládneme a s písní na rtech.....

                                             ============

Co činiti by člověk měl,když konec světa se již jak říkají druzí blíží.NIC a dosáhneš satori samotného i pravého osvobození a osvícení.

                                            =============

Cesta po sebezdokonalení je jednou z nejdelších,neboť chyby na sobě pokud nejsme domýšlivými stále jak na mucholapce visící nad stolem budeš vidět stále,ale cíl ti v tom všem počítání kolik zase jich dnes přibylo nebo zda je jich již míň,ten pravý cíl ti zmizí v nedohlednu.

I když se totiž nám ubrus čistým již zdá se,všimneš si skvrnky malé a ta po odstranění sebe samotné touží,aby běl byla kolem dokola a dečka byla opět bělostná.Je dobré a podle mne i správné,že se člověk má snažit,když o chybě té a té již ví ji odstranit, aby jako ta dečka byla duše jeho přečistá.A i když každý o čistotě jinou představu snad má,někdy to mohou býti jen slova tvrdá,obhroublá která mohou druhé zraňovat,pak je lépe jich zdržovat.

                                            ==============

Bylo to na podzim a již studený vítr silně vál a ze stromů až listy barevné padaly,padaly na cestu kterou jsem se snažil zamést,aby čistá byla.Když z jednoho konce jsem začal ji zametat a k jejímu konci se blížil,tu otočil jsem se zrakem svým nazpět a cesta ta,byla znovu listy pokryta.Tato zkušenost má,mi moudrosti opět trochu dodala,že ač se stále snažíme a to poctivě v sobě si zametat,pak objeví se odkud-si cosi jak nejapný žert zrovna vyřčený,zase co lístek ze stromu padlý,piha na  tváři,jenž skoro není ani vidět,skvrnka na naší duši a v mysli,opět hory myšlenek se objeví,jako kupy neuklizeného prádla.A i kdybych já seberychleji tu cestu zametal,vždy dokud budou listy na stromech vítr by mi na ní svou vizitku zanechal. 

                                                 ==========

Láska je soulad,nekladoucí si žádných nároků a podmínek,na sebe i druhéJedině tak budeme skutečně moci milovat,druhé,sebe i svět kolem.

                                                 =========

Pokud kráčím s druhým a navzájem si nasloucháme,pak nebudeme míti  pocit oné vyždímanosti,ztráty energie,jako když jeden vede stále monolog,tím na sebe strhává naši pozornost a my se pak cítíme těmito moderními upíry vysáti na celý zbytek dne,místo občerstveni.Zkuste to někdy pozorovat a navíc,záleží hodně ještě na výběru tématu.Jediný lék na opětovné nabití je pak výlet do přírody,která nám především dává,nebo meditace a relaxace.

                                                =========

Častokrát jsem si v životě říkal,kolik člověk musí potkat lidí,aby mohl říci,že jim rozumí.Já to ani dnes nemohu tvrdit a ač mi táhne na padesát,mohu stále říci vám,že lidem nerozumím jak bych chtěl,ale zjišťuji,že často nerozumím ani sám sobě.A to je tak trochu již tragédie,nebo snad požehnání a měl bych být za to vděčný,za to že jsem neupadl do jakého-si klišé,kdy lidi si škatulkuji a možná i oni mně,do jedné z těch jejich mnoha přihrádek.Nenechal jsem se zařadit a nemohl ani být jimi však dosud zařazen díky tomu svému neustálému hledání,(kdy poskakuji jako blecha z kožichu do kožichu abych nalezl ten nejteplejší),snad proto nemohu být vložen do jednoho z mnoha šanonů stojících na polici světa.A tak dá se říci-hledáš-hledám-hledáme co speologové mezi lidmi sami sebe a přitom se však nespouštíme ze zřetele.Co kdybychom se sami sobě náhodou ztratili.

                                                =======

Má duše je jak poškrábaná deska,jak ohlodaná na talíři kost,jak slza plná smutku co po tváři mé kane,jak dosud žhnoucí malý uhlík v mém srdci,jak přerývavý závan větru za okny,jak tající vločka spadnuvší na rozpálený tál,jak skomírající plamen svíce a protože nechce se mi dále snášet tu tíhu na prsou,jenž mne táhne k zemi,do hlubin pod vodní hladinu,prostě někdy toho mám již taky dost,ale opět zas a znovu vstanu,když na kolena byl jsem sražen,vstanu jak bájný Fénix z popela a pociťuji opět onu lehkost svého života.Povstaňme tedy,nezůstávejme zajmuti v kokonu beznaděje,ale vstaňme zas s onou novou silou a nadějí,jinak budeme míti otlačená kolena.

                                                 ======                                                               

Rozkvetly lekníny na vodní hladině jezera,kde ladně a hrdě labutě bělostné plují a sluneční třpyt zračí se na větrem lehce zčeřených hlubinách,pohlédni  a uvidíš jak malé hravé žabky z listu na list si přeskakují.

                                                 =======                                                             

Krajem jde,nemajíce směr a daný cíl,poutník co na rtech básní mnohost maje Těm co verše rádi poslouchají,dává zdarma,jen tak pro radost,by i oni ze života něčeho pěkného zažili a měli.Pak se jim bude snad i lehčeji žít i srdce snad jejich též,radovat a zpívat co do větví stromů usednuvší ptáci.

                                         ==============                                                      

Básně plné slov,ať na srdce ze rtů kanou,jak z plástve kapky medu.

                                       ================

Svět hraje divadlo a v propadlišti mizí postupně herci jenž dohráli,ať dobře či špatně svou roli na prkna co znamenají svět,stále a stále však přicházejí noví.Scéna tohoto Světa se mění a stejně i kulisy,kde se odehrávají další  dějství dnešní tragikomedie.Buďme pouhými diváky sledujíce nesmyslnost a pomíjivost rolí těch co na jevišti se sobě zdají důležití i kdyby jejich rolí byl jen štěk.Já v tuto chvíli tak trochu pozměním slova jak by napsal dnes Komenský,,Opouštím labyrint světa,abych objevil pokoj a ráj svého srdce.

                                               ===============                                           

Když zavane Boží duch roztočíme se jako větrník a jako lopatky              větrného mlýna,zasetá,vyzrálá,sklizená zrna semíláme v posvátnou mouku z níž se peče chléb o nějž se můžeme nesobecky podělit s druhými a tak sytit hladovějící,nejen  oním chlebem,ale chlebem svatosti požehnaného od Otce jeho duchem z kterého padají-li drobty na zem ty mění se v slova plná moudrosti .

                                            ================

Necitelnost a krutost mocipánů,tvrdší je,než ztvrdlá kůrka chlebová není málo těch co vládnou,ale o moc méně je z nich těch co si lidskost k poddaným zachová.Trpíme pod těsným jhem udělaného z moci zvolených mocipánů,co sladký život mají jako z marcipánu padající do jejich chřtánů.

                                           ================

Zlehka dýchni na sklo až se zamlží a ty prstem svým napiš na ně své přání a ač se po chvíli zas sklo čirým stane a ty uvidíš pak opět sníh i mráz co v zahradě na větvoví stromů,na trávě leží,víš,že  co se na napsalo,na skle nyní již opět průzračném,stále ještě drží,stačí když opět dýchneš a skleněná tabulka se teplým dechem tvým zas mlhovinou pokryje,ta na ní jemně sedne v tu chvíli se to tajemné přání které znáš jen ty a okenní tabulka jíž se díváš do zahrady opět objeví a ty čekáš až zase přijde jaro a ptáci přiletí neb to je........nebo není?Hádám co hlupák nyní zas tvoje tajné přání.

                                                   =======

Teskno a tklivo v duši mé je mi.Tak jako na podzim,když mlha v kraj padá,Stejně v mysli mé se šeří a temnota se v ní vkrádá.Do trámu v sednici zarážím skobu v dřevo,do hloubky vražena jest až trám lehce pukl,ve směru růstu jeho let,ozval se zvuk co z rozlousknutých ořechů,prázdných skořápek co pár jich leží ještě osiřelých tak jako otevřená ústa němých na stole  a odkládám svétělo na skobu co zvětšelý oděv na nějž po léta přecházel déšť,slunce i mráz.Nyní tam visí co omšelý,obnošený plášť,co obraz stářím rozpukaný,z jemných prasklin,sítě spletité,jenž obraz ten rozkládají.Nemohu a snad ani již nechci udělat další,byť pouze jediný další krok.Stojím uprostřed světa obnažený až na kost a nevěřím na pokrok.Na stáří jakoby nebylo léku již a stromy co porážejí se rány smolou nezacelí.Cítím jak kmen pod údery seker se chvěje až od kořenů,než oddělen postupně je.A koruna se k zemi víc a více kloní a při pádu kmen úpí a sténá.Padl další z bezejmenných co nemají rodný čísla ani jména.Chce se mi odejít,tělo opustit i tento svět,přestal jsem věřit v jeho moc a sílu konat dobro,dát mi odpověď.Svět dělá reformy,zákony,pilulky na bolest,ale mne dráždí a sype dál sůl do mých ran,které jsou ránami nás všech.Cítím tlak světa,smrtelné obětí ze všech stran,cítím se co strom pln hlubokých záseků.trpkých zkušeností jenž čas nezacelí.

                                        ===================

Pan Šikamura a pan Li-čou,vešli do zahradní čajové místnosti a usedli naproti sobě. Žena pana Šikamury,jenž před chvílí dovařila vodu,nyní tiše přistoupila ke stolu a pomalu,ladnými pohyby jim nalévala čaj.Zapálená svíce v rohu místnosti jemně ozařovala čajovou konvici i bambusové prostírání,na němž se v onom mihotavém světle rýsovaly čajové šálky.Útulnost tohoto prostředí a vznešenost tohoto okamžiku byla doprovázena zapálenou vonnou santalovou tyčinkou,jejíž dým se šířil pomalu a zlehka prostorem.Vůně santalu linoucí se místností i lehké aroma čaje poskytovalo klidnou a přátelskou atmosféru,jenž dávala všem zapomenout na dění venku.Pomalu a s vážností usrkávali ze šálků nazelenalou tekutinu připomínající prosluněné horské stráně porostlé keříky otužilých čajovníků.Když oba muži dopili a obřad skončil,vyšli ven a do tváře je udeřil zlehka podzimní svěží vánek. .......je až s podivem jak málo času jim stačilo,aby si pokojně přitom všem, ještě od srdce k srdci spolu promluvili co staří dobří přatelé.

                                            =============

                                                         V.

Svět se mění jak písečné duny,bezbřehý oceán,moře pískových zrnek a život nás omílá až z nás nezůstane vůbec nic.Ze mne,z tebe,našich dětí a nicota nás pohltí docela.Rozpuštěný,roztavený sluncem žáru,přeměněn v beztvarou pomalu chladnoucí ošklivou škváru nakonec ze mne, z tebe,našich dětí jako ze strusky,ještě posledních pár jisker odlétá,toť poselství generacím příštím- než zchladnem docela a zůstanou po nás snad jen malá sklovitá zrnka,zrnka písečná,která čas ten velký převívač v duny  změní nad nimiž generace zítřka zří fatu morgánu..........

                                              =========

Jsou chvíle za které by člověk i život dal,jsou chvíle všech chvil,kdyby si člověk život vzal,jsou chvíle,kdy život v jedné chvíli pomine,pokud to Pane potká mne,k sobě prosím vezmi mě.

                                             ===========

Cáry retardované duše mé,rozvěšeny co Kristovo znamení,jak relikvie v nitru mém,když větru dech vane a zpívá.Zpívá jak meluzína za okny roubenky,či domku z vepřovic.

                                                  ========

Je ve vesmíru život?Je a nebo není?Vskutku je,neboť slyším jak nyní zpívá z nebes mocný chór,zvučí jím celý vesmír onou písní jež se stala prostorem pro vibrace mocných energií,duchů bezejmenných...

                                               ===========

Jsem písečné zrnko ležící,spočinuvší na břehu oceánu zmrtvělého světa.Jsem zmrtvělé,bezživotné,smutkem naplněné zrnko písku,vyvržené na okraj oceánu světa.Však nyní se zas ptám sám sebe ,,a je mi opravdu tak smutno?A  to,že jsem snad kdesi na jakési periférii mi vlastně taky vůbec nevadí i života a sil mám díky Bohu stále dostatek.Co více si přát když dobrá mysl kráčí společnou cestou kudy kráčí sám Bůh a Otec,jen se jej za všech okolností vždy jen pevně držet za ruku!Jsem vlastně šťastným člověkem a srdce si zpívá na cestu.

                                                 ==========                                                       

Myšlenky chytáš do lasa a ony se nedobrovolně houfují v stáda,pak chvíli co chvíli se tě snaží vyhodit ze sedla když se je snažíš zkrotit.

                                             =============

Jablka leží na míse,řízneš je v půli a na stole leží hvězdice co v polovicích jablečných v nitru jejich je s nahořklou vůní  jadřinců objevíš.

                                 ==========================

Pluji prostorem,beztvarý,volně jím plynu,cítím se zcela svobodný,svoboden od formy,rozbředlý jak sníh nakonci zimy.S příchodem jara vím jenom Jsem nic a ničeho nechybí,jsem beztvarý a přesto rozprostřen od kraje věčnosti po druhý,jsem jako šalupa v moři vědomí plnosti,kde život udává rytmus ploutvím ryb a nohám ladně plujících karet v tekuté soli,moře.

                                        ================

Častokrát ve vzpomínkách kráčíme zpět,cesta návratů do dětství.A na každém kroku deja-vu.A cesta do budoucnosti je vykročení přes okraj,kamsi do prázdna a nikdy nevíme zdali to ustojíme.

                                        ==============

Na rukou,na nohou ze stigmat krvácíš bratře Františku,prosím dovol mi, abych ti je ošetřil.Jak rád bych též s tebou krvácel,bratře Františku.

                     ===================================

Dřív,když jsme byli malí,hrávali jsme kuličky jako o život.O duhovou skleněnku nerad jsi hrával,neboť prohrát ji,to bolí až v duši,toť veliká ztráta pro malého človíčka.Dnes hazardujem jako lidstvo o samotný život o duhově překrásnou ještě Zemi.A strach je více nežli na místě-vyhrajem?.....                                                                                                                                              ===============

Zapomenutý tón pod klavírní deskou,politý vínem Mozartovi prostopášnosti se směje a veselí,jako srdce rozjařená mladým vínem.Toť bujarost mládí, jenž roztříštila křišťálové číše,když zalita ruměncem padá do trávy,kde se s zemí objímá a co mlha ranní se k ní tiskne a v travínach bezostyšně  se pak válí.                                  

                  ==========                      

Každý okamžik je rozevřený,rozkvetlý květ a je jen na nás,kolik nektaru jsme schopni si z něj nabrat.

                   =========

                      VI.                          
Krajem zní podzimní rekviem a kytice utkaná z pavučin,listoví a lučních travin sežehlých sluncem,hýří plností barev,zlatavých odstínů,odstínů pomíjivosti jíž se vzdává poslední hold létu.                                                

                                                                   ==============

Ležím v trávě a hledím k nebi,do oblak a tu,Země jako obrovská kosmická loď se dává do pohybu,ona i já plujeme pomalu co trosečníci vesmírem plným dálav,plných tajemství.

                                           ==================

Má osamocená,zjizvená duše,zbrocená vlastní krví z prošlých zápasů,bloudí plaše v krajinách temných,hledajíce světla.A s nadějí v sobě chovanou volá... Volá Boha,Otce prosíce jej o pomoc,,kéž vychvácena duše má je z krajin plných temnosti a uzřím opět Tvého světla ,jsa zachráněn.                            

                                           ================

Hloubka modlitby nespočívá jen a pouze ve zvolených slovech,ale zejména v jejich upřímném opravdovém vyslovení a prožívání celého aktu modlitby.

                                              ==============

Za prvních podzimních mrazíků v krajkoví okenních námraz,sžírá plaše zářící slunce,květy chryzantém.

                                                  =========

Pod rouškou veselosti,v krajinách smutku,kdy vnitřnosti jsou rozsápány a obnaženy až na samou dřeň,jsa půlen,rozetnut zaživa ve dví,tu rodí se z bolesti strhaný úsměv šaška co rozdává kolemjdoucím smích.                   

                                            ===============                                                

  A další inspirace jaksi mám na papírech,po různu zastrkané. Již je chystám k přepisu ,aby rozšíření této rubriky bylo zase aktuálnější..jen je budu muset sem ještě přenést........už to bude trvat jen malou chvilku..Ale když tak přemýšlím dá se o nějaké básni,úvaze říci,ta je neaktuální?Vždyť nezabývá-li se člověk politickou taškařicí o mnoha dějstvích,konající se v mnoha častokrát přemalovávaných kulisách anebo nejsou-li naše myšlenky takzvaně ekologické vln,nyní například o ropné skvrně v mexickém zálivu,pak by se dalo o kdejakém čemkoli říci,to je neaktuální.To je jako říci ,,to se teď nenosí,kdes to zase vyštrachal,, a podobně.Vždyť přiznejme si nenosí se nyní opět věci co letěly v sedmdesátých letech,říká se tomu tedy retro a jedině v tom můžeš na ulici abys byl tzv.in.S údivem pozoruji jak vzory co nosila moje matka na županu v roce 1970 se objevují ve výkladní  skříni obchodu.A říkám si buď předběhla dobu,nebo jsem se snad vrátil  v čase.Platí tedy asi to,jak syn jednou doma naší debatu o současném stylu shrnul slovy:..,,minimalismus poskytuje IKEA, retro kontejner,,.....a asi na tom něco bude.

Zdá se mi to tady již trochu pro Vás jako čtenáře nepřehledný,ale zatím jsem nevymyslel co s tím, tak asi otevřu novou rubriku s inspiracemi, kde se pokusím to lépe uspořádat. Pokud Vám však toto uspořádání, které jsem zde zavedl vyhovuje, budu pokračovat nadále tak, jak jsem započal psát.Měl-li byste někdo návrh, jak zprůhlednit tyto zápisky, které se u mne často rodí bez ladu a skladu, dejte mi vědět komentářem, nebo na email. Vím, jsem si vědom, toho, že sem nic moc nového nepřibylo,ale zas přijde čas.  Jan                                                                  

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář